Ty se ptáš, proč moje zpěvy
Gustav Pfleger-Moravský, Antonín Dvořák
Ty se ptáš, proč moje zpěvy
Bouří zvukem zoufalým?
Proč tak teskně, proč tak divě
Jako řeka ouskalím?
Neptej [se mne]1, družko milá
Upřímnou tou řečí svou
Nesmím Ti to pověděti
Jaké trýzně srdce rvou
Ani lásky, ani slávy
Věnce dávno strhané
Ani říší pranebeských
Krásy časem zmítané:
Ani štěstí uvadlého
Omešené svaliny
Ani cizí vůkol zjevy
A ty světa pustiny:
Ani vztek a rozruch vášní
V neukojném bouření
Nebudí těch mojich zpěvův
Divoteskné proudění
Avšak jeden bol tak mocný
Že duch můj jím zvrácen jest
Uzírá mi žití kořen
Že nemůže bujně kvésť!
A ten bol, jenž bez ustání
Vrývá v srdce velkou strasť
Jenž ty divé písné budí:
Ten bol mocný je má ... vlast